Adame, narodil jsi se v Kanadě, ale dětství jsi trávil v Jihlavě, jak na to vzpomínáš?

Jenom hezky, v Jihlavě mám spoustu kamarádů, se kterýma jsem vyrůstal, jako malý jsem chodíval na Duklu a byl tom můj sen si jednou za ní zahrát. Dukla byla a je moje srdcovka.

Pak jsi se přesunul do Kanady.

Ano, šli jsme tam celá rodina, brácha tam začínal hrát juniorskou soutěž. Samozřejmě, bylo to těžký, měl jsem nějakých 13 let. Nevěděl jsem do čeho jdu, neuměl jsem jazyk, jiná kultura, nebylo to lehké období. Rodiče si mysleli, že to pro nás s bráchou bude to nejlepší, abychom se posunuli jak v hokejovém, tak v lidském životě. Podporovali jsme se vzájemně celá rodina, takže jsme to zvládli.

A zároveň jako hráč Kanady jsi přijel na Memorial Ivana Hlinky, kde jsi sbíral v sedmnácti letech první reprezentační zkušenosti.

Pro mě to byla čest, byl jsem za to hrozně rád, že můžu obléci dres s javorovým listem. Vnímal jsem sice, že jako Čech reprezentuji jiný stát, ale jelikož jsem žil už delší dobu v Kanadě, měl tam plno známých, přátel, hlavně v hokejovém prostředí, tak to nakonec vyústilo, že nastoupím za Kanadu a nelituji toho.

Byl jsi draftován týmem St. Louis Blues, ale do NHL jsi prozatím nenakoukl.

Určitě je to sen každého hokejisty, ale na druhou stranu jsem momentálně v Pardubicích a chci předvádět co nejlepší výkony tady. Kdyby se dařilo, bylo by to fajn se tam dostat, ale hlavu mám nyní zde a chci pomoci týmu, aby se vyhrávalo a fanoušci zde chodili rádi na hokej.

Jak vůbec došlo k přesunu ze zámoří do extraligy?

Potřeboval jsem nový impuls, nový start a Liberec se ozval. Byl jsem za to rozhodnutí moc rád, protože si myslím, že mi to pomohlo, jak po hokejové, tak i po životní stránce. V Liberci jsem poznal profesionální prostředí, plno skvělých lidí, kde organizace šlape. Jsem rád, že mi tam lidi věřili a podrželi mě, jelikož se mi ze začátku nedařilo. Cítil jsem podporu od celého klubu, měl úžasné spoluhráče a díky tomu jsem se dostal i do reprezentace.

Rozloučení s Libercem mohlo být nakonec i mistrovské.

Je to sport, Třinec byl lepší… Na druhou stranu titul máme alespoň v rodině díky bráchovi.

Je reálné, že by bratři Musilové shodili rukavice a pustili se do sebe?

Člověk nikdy neví, ale je to můj brácha, kterého miluji, takže do toho bych určitě nešel. Raději bych ho měl u sebe v týmu.

Liberecká mise skončila a nyní jsi součástí pardubické kabiny. Kdy bylo jasné, že Tě uvidíme v dresu Dynama?

Po mistrovství světa mě oslovil pan Dědek, měl o mě velký zájem. Pak už to proběhlo celkem rychle.

Jak se Ti zatím líbí v Pardubicích?

Samozřejmě, je hezký, že se týmu daří, což vždycky pomůže.  Nesmíme usnout na vavřínech a pokračovat dále, každý zápas je důležitý. Osobně chci koukat dopředu a každým zápasem se zdokonalovat. V kabině je dobrá parta, kluci jsou v pohodě, rozumím si se všemi. Je paráda, že se stmelujeme i mimo led, např. tento týden jsme měli Halloween i s partnerama. A město krásný, všude je to kousek, i já to nemám daleko domů.

Po covidové pauze se vrátili diváci do ochozů…

Popravdě z atmosféry v Pardubicích jsem nejvíc překvapený, je to paráda. Věděl jsem, když jsem tu hrál první rok s Libercem, že tu je dobrá atmosféra, ale obzvláště teď, když se daří, tak nás fanoušci o to víc ženou a jsou sedmým hráčem na ledě. A musím říct, že se mi moc líbí děkovačka Dy – na – mo. Budeme se snažit, aby zazněla co nejčastěji.

rozhovor připravil Honza „jéňa“ Navrátil